csütörtök, július 29, 2021

Bádání o lidové písni nabízí v 21. století více pojetí a metod. Jednou z možností, která vyplývá z pramenů hudební povahy v českém a středoevropském prostředí, je studium obřadního folkloru a lidové duchovní písně v historických, funkčních, tvarových a kulturně prostorových souvislostech. Podněty k tomu nacházíme v počátcích i v dalších dějinách českého bádání o lidové písni a kultuře (Hostinský 1961, 309–310, 323; Tomeš 1976, 357; Kouba 2007, 481). Zatímco světské písni je z uvedených hledisek věnována pozornost, podíl lidové duchovní písně na vývoji obřadní kultury (včetně vztahů světského a duchovního zpěvu) téměř není znám. Do tohoto procesu, spojeného s kalendářním a rodinným cyklem, vstupují společně ústní tradice a obyčej, písemnictví, kancionály, kramářské tisky, rukopisné zpěvníky, a předmětem studia se stávají otázky dlouhodobého tradování lidových duchovních písní mezi ústní a literární tradicí. Některé písňové typy se vyskytují v české kultuře, a některé národní rámec přesahují. Hudebně historické studium lidových duchovních písní náleží především hymnologii, ale v uvedeném pojetí výzkumu se může podílet etnomuzikologie, a pro určitou vrstvu písní se ukazuje potřeba spolupráce tří oborů (slavistiky, etnomuzikologie a hymnologie). Navíc je to pojetí, které může otevřít nový rámec komparatistiky: vedle doposud rozvíjených regionální, národní a slavistické také koncepci středoevropskou, tj. srovnávací studium písňového příbuzenství středoevropských národů křesťanského Západu, přecházející přes jazykové hranice. Tato možnost vzniká prostřednictvím společného kalendáře hlavních liturgických svátků západních křesťanů spojeného se zpěvem z kancionálů, obřadů koledování, u katolíků navíc prostřednictvím mariánského kultu a poutí, které nesou šíření některých společných písňových vzorů a lidového zpěvu. Naznačený směr studia je součástí etnologické koncepce studia dvojího kulturního proudu v kultuře lidu s historickým zaměřením (Frolec 1983, 229), a může také přispívat etnomuzikologickému programu studia lidové hudební kultury střední Evropy (Elschek 2002, 17). Přestože tedy vycházíme ze 100 a více let starého pojetí lidové písně v duchu Otakara Hostinského (1961, 309–311, 323), a studujeme převážně předmět konzervativní povahy, má tento směr bádání perspektivu: obsahuje současnost (současnou dokumentaci zpěvu) jako článek historie a přináší jednu z nových možností vývoje metodiky srovnávacího studia a mezioborové spolupráce.
Z terminologického hlediska se v české odborné literatuře vyrovnáváme se dvěma pojmy různého stáří a původu (hudební folkloristika a etnomuzikologie) a jejich vztahem, který má svůj vývoj (Holý 1988, 778–781; Toncrová 2003, 38). Zcela jednotný názor dosud mezi badateli není; převládá alespoň tendence, že se tyto obory již nevymezují s ohledem na evropské a mimoevropské hudební kultury. Vycházíme ze současného stavu a opíráme se
o publikovaná vymezení pojmů z poslední doby (Fukač–Vysloužil–Toncrová 1997, 201; Tyllner 2007, 200–202). Podle nich směr bádání, který se pokusíme popsat, vychází
z hudebně folkloristických výzkumů a rozborů na poli české lidové písně (Vetterl 1962). Jako pramen a metoda vstupuje do dalších vztahů se slavistickými a hudebně historickými doklady. Vzhledem k mezioborovému předmětu studia a jeho komparačnímu poli (píseň lidová
a umělá, píseň česká a jiných evropských národů) používáme širší pojem etnomuzikologie.
Spojení etnomuzikologie, slavistiky a hymnologie jako program výzkumu písňové kultury patrně nebyl prozatím publikován. Součinnost dvou jmenovaných oborů – etnomuzikologie a hymnologie – je však stará myšlenka, kterou se v české vědě zabývali etnomuzikologové Otakar Hostinský (1892) a také Karel Vetterl (1978), kterému šlo o historický výzkum lidové písně. Zaměřil se na otázky tvaru a stáří lidových nápěvů, jejich přežívání a na kritické posuzování genetických vztahů písní. Příbuzenství melodií světských a duchovních písní včetně maďarsko-českých vztahů se věnoval maďarský etnomuzikolog György Szomjas-Schiffert (1986). Teoreticky a programově se ke spojení hymnologie a etnomuzikologie vyjádřili zejména německý badatel Wolfgang Suppan (1975), polský vědec Bolesław Bartkowski (1987), který na univerzitě v Lublinu vybudoval katedru etnomuzikologie a hymnologie, z mladší generace slovenský hudební historik Peter Ruščin (1999). Také současná česká spolupráce jmenovaných oborů není ideou, ale vychází z empirie: je výsledkem bádání o písni, pojaté jako celek textu a nápěvu, a to v hudebním prostředí křesťanského Západu. To je kulturní prostor bohatého raně novověkého vývoje lidové duchovní písně v národních jazycích, a také kulturní prostor, kde se v určité fázi překrývá vývoj světské a duchovní písně a vytváří podmínky pro vznik specifického písňového příbuzenství jak na půdě hymnografie (tradice písní v kancionálech), tak také ve sféře ústní tradice. Etnomuzikologie může tento jev zkoumat jako český, západoslovanský nebo středoevropský fenomén.
Cílem příspěvku je otevřít tuto problematiku jako program etnomuzikologického a mezioborového bádání, který vychází z individuálních zkušeností i z týmové spolupráce. První kroky naznačují značné rezervy bádání o písni v této oblasti.

Etnomuzikologie a mezioborová hymnologie

Aktuální vztahy oborů vyplynuly na půdě české a slovenské akademie věd z více podnětů
a směr bádání, pracovně nazvaný mezioborová hymnologie (Slavický 2008, 177), formují
a reprezentují zejména hudební historikové Peter Ruščin, Hana Urbancová a Tomáš Slavický. První zdroje spolupráce vzešly a spočívají v oblasti pramenů. Etnologie a etnomuzikologie přinášejí pojetí terénního výzkumu jako součásti historické heuristiky a tedy výsledky dokumentace živého zpěvu v terénu, a to převážně ve formě rukopisných zápisů, zvukových zá­znamů a jejich transkripcí, publikovaných edic pramenů. Důležitá je péče o dokumentaci
v současnosti, neboť sociální funkce lidového duchovního zpěvu nezanikla (Važanová 2006; Krekovičová 2012; Frolcová 2012b ad.). Zvláštní význam pro studium písně mají také prameny nehudební povahy, svědčící o interpretech, funkci, kontextech či zániku zpěvu. Dalším podnětem spolupráce oborů na poli mezioborové hymnologie jsou aktivity v historické heuristice: vznikají pramenné soupisy a databáze historických tisků a rukopisných fondů, a to se stejnou pozorností ke světské a k duchovní kultuře. Zvláště cenné jsou české databáze duchovních písní a melodií Antonína Škarky a pokračovatelů (HTB) a Stanislava Tesaře (MHB), digitální verze Knihopisu českých a slovenských tisků (K) a projekt databáze
kramářských písní (Špalíček). Tato skutečnost otevírá nové možnosti pro etnologii a etnomuzikologii, a také pro mezioborovou spolupráci na poli bádání o lidové duchovní písni. Zatímco období raného novověku je v českém prostředí mimořádně bohatě podloženo písňovými prameny, období konce 18.–21. století zůstává pro poznání lidové duchovní písně méně známé a místy zcela nepoznané. Tuto mezeru může pomoci naplnit etnomuzikologie, a to ve společné koncepci historického výzkumu písní a jejich proměn v různých společenských prostředích: Do chronologického řetězce písňových pramenů vstupují písemné a zvukové zá­znamy z ústního podání a kramářské tisky, a tak nejen pokrývají mezeru dvou až tří století, ale navazují na historické tisky a rukopisy a tak dokumentují další životopis písně v mimoliturgické sféře, v ústní tradici a v obřadních či jiných funkcích. To znamená, že v jedné společné chronologické řadě se objeví hymnografické doklady a folklorní prameny.
Mezi zápisy z ústního podání se vyskytují i doklady nezastupitelné povahy, jako jsou notované záznamy lidových duchovních písní, šířených tištěnými médii jako texty, kontrafakta písní, hudební prameny k rodokmenům nápěvových odkazů, reálná dobová znění obecné noty. Jedná se převážně o písně, které mají nějaký vztah k tištěným pramenům (část koledního repertoáru, písně poutní, legendické ad.). Tyto zápisy folklorní povahy nabývají současně hodnoty hymnografického pramene a rozšiřují bádání nejen v čase, ale také v prostoru. Právě dimenze kulturního prostoru a regionalistika, vlastní etnologii a etnomuzikologii, vnáší do mezioborového bádání o písni nový úhel pohledu. Na principu hudebních regionů je také založený dlouhodobý a systematický ediční program brněnského pracoviště Etnologického ústavu Akademie věd. Vytváří mj. zázemí pro otázky zachování starších vrstev lidového zpěvu v určitých krajích, které jsou aktuální pro etnomuzikologii i mezioborovou hymnologii (Slavický 2008, 177).
Ještě donedávna nepatřila oblast recepce duchovní písňové kultury do základního výzkumu, v hymnologii byla zařazená do druhořadé kategorie, a dodnes se místy překonává přístup, který se zaměřuje na hledání původu písně a její vývoj posuzuje jako úpadek. Nicméně empirickou cestou se ukazuje, že společný výzkum písně (z hymnologických hledisek) a reálného zpěvu téže písně z ústního podání (z etnomuzikologických hledisek) tento starý názor překonává. Kritickému zkoumání je možné podrobit názor o recepci písně směrem od kancionálového tisku k ústní tradici a zejména otázky nápěvu jako nositele tradice. Prostřednictvím kramářských tisků např. doložíme, že některé písně žily v ústním podání ještě předtím, než byly vytištěny v kancionálu (Slavický 2008, 174–175), a také dlouho po jeho literární existenci. S tím souvisí skutečnost, že jeden melodický odkaz (citovaný běžně ve formě Zpívá se jako + textový incipit) nemusí ve zpěvní praxi znamenat jeden typ melodie. Tím se zabývá etnomuzikologické studium kontrafakt (Suppan 1975, 502–522; Vetterl 1978, 123), neboť s uplatněním melodie v lidovém zpěvu podléhá tento nápěv zákonům ústního tradování, vzniká variabilita duchovní písně na několika úrovních a to vede k hledání kriterií analýzy pro srovnávání melodií. Vracíme se tak k předmětu a nezodpovězeným otázkám našich předchůdců a přejeme si program naplňovat a pokusit se posunout poznání od materiálu k obecnějším otázkám dějin lidového duchovního zpěvu.
Vznikla potřeba integrace bádání o písni, která má první výsledky na Slovensku a v českých zemích. Z metodického hlediska jde o snahu, resp. pokus překonat izolované pojetí produkce a recepce písní v čase a v prostoru, o spojení synchronních a diachronních metod bádání a také o překonání odděleného studia textů a nápěvů písní.
V posledních letech pracuje kolektiv českých badatelů na koncepci mezioborového projektu na téma Česká duchovní píseň doby baroka, její média a recepce. Vzniká ve spolupráci bohemistiky (filologie), hudební historie a etnomuzikologie. Podnětem k jeho koncipování
v tomto pojetí bylo mj. první společné setkání zástupců příbuzných oborů na bádání
o Brideliově barokním kancionálku Jesličky (Škarpová – Kosek – Slavický – Bělohlávková /eds/. 2010) na konferenci v Kutné Hoře, kde dostala vedle literární a hudební historie svoje místo také etnomuzikologie s otázkami dědictví barokních koled v pramenech 19. a 20. století. Cílem projektu je představit tradici české lidové duchovní písně jako jeden celek, jedno vývojové kontinuum s recepcí ve všech vrstvách společnosti. V mezioborové spolupráci vznikají prozatím rozbory na ploše určitého repertoárového celku nebo monografie jedné písně. Žánr české a slovenské koledy je takovým typickým příkladem oboustranného ovlivnění lidové a duchovní písně (Urbancová 2002). Projevuje se to zvláště v jejich hudebním vývoji.

Etnomuzikologie, slavistika a mezioborová hymnologie

Slavistický model bádání o folklóru se v českých zemích doposud naplňoval zejména v oblasti světské kultury a lidové slovesnosti; hudební slavistiku reprezentuje dílo ukrajinského badatele Volodymyra Hošovského, přeložené v Brně do češtiny Olgou a Františkem Hrabalovými (Hošovskyj 1976). Ve středoevropském prostředí dnes slavistická folkloristika nepatří k preferovaným směrům, jak ukazuje i program konference v Komárnu. Slavistické náměty nacházejí v současnosti odezvu a rozvoj na poli jiného oboru, a to jazykovědy a její specializace – etnolingvistiky. Typickým reprezentantem je ruská, resp. moskevská etnolingvistická škola, která rozvíjí četná studia na poli jazyka a kultury. Filologicky orientované bádání do značné míry supluje dnes zanedbávanou slavistickou komparatistiku a publikuje výsledky, které vedle filologie obsáhnou také slovesnou folkloristiku. To je pozoruhodný směr bádání ve slavistice, který drží samostatné studium slova a slovesné stránky písní, věnuje pozornost sémantice a etymologii lidového názvosloví, vypovídajícímu také o obyčejích (Толстая 2010). Další aktuální možnosti slavistiky jako mezioborové problematiky předkládá program nadcházejícího XV. Mezinárodního sjezdu slavistů, který se uskutečnil v Bělorusku (Minsk 2013). Organizátoři pracují v běloruském a ruském jazyce s pojmem „folkloristika“ a zařazují ji do více sekcí. Jedna z nich je společná s literární vědou a kulturologií a na této bázi je formulováno výzkumné téma Problém vzájemného působení literatury a folkloru
v rámci Slavia Ortodoxa a Slavia Romana; Syntéza folkloru a biblických tradic ve slovanské kultuře. V českém bádání je to předmětem individuálního zájmu a do programu slavistického sjezdu byla přijata studie Koleda jako folklorní žánr křesťanského Západu a Východu:
k biblickým a apokryfním námětům v západoslovanském folkloru, která vyšla v časopise Slavia 2013.
Na půdě slavistické komparatistiky se rýsuje určitá vrstva písní, které nárokují etnomuzikologická, slavistická i hymnologická hlediska. Vyjdeme z publikovaných rozborů (Frolcová 2012a), abychom hledali metodu. Blahopřejná koleda typu Doma jsi doma, náš pane gazda (B II 531/917; S III 2335) obsahuje textové motivy společné pro západo- a východo­slovanskou kolední tradici (Виноградова 1982, 108, 254), ale po hudební stránce se liší a má vztah ke slovenské hymnografii (Ruščin 2002, 39). Když jsme se pokusili o srovnání
a vysvětlení dvou odlišných tektonických a hudebních forem tohoto koledního textu se slovanským motivem oslovení hospodáře (Frolcová 2012a, 130–131), vyplynul tento poznatek: Zatímco vybraný písňový text zůstává ve slavistických vztazích, nápěv v určité vrstvě repertoáru tento vztah rámec opouští, neboť tradici slovanské písně nese v kultuře západního křes­ťanství strofický nápěv lidové duchovní písně. Jestliže tedy ve slavistických zadáních zohledníme textové i hudební stránky písní, otevírají se některé otázky, které lze řešit v součinnosti etnomuzikologie, slavistiky a hymnologie. Je otázkou, zda se jedná o zvláštnosti nebo o jev obecnější platnosti.
Pokusíme se upozornit na dvě příznačné situace, které vznikají při metodě monografie jedné písně (resp. jednoho písňového typu) z hledisek textu a nápěvu. První zastupuje západoslovanské textové příbuzenství variant jako slavistický předmět a současně hymnografické hudební příbuzenství jako předmět etnomuzikologie a mezioborové hymnologie. Příkladem je legendická píseň s ústředním motivem „snídaně Panny Marie“, která se v českém prostředí uplatnila jako vánoční koleda a jako jarní kolední píseň (S III 74–78; Popelka 1995, 362). Písni věnujeme samostatnou studii, na tomto místě si všimneme jen metodiky výzkumu. V pramenech nacházíme české, slezské, polské a slovenské varianty (Urbancová 2007, 195–196; Bartmiński 2002, 98–101 ad.) nebo samostatná zpracování společného námětu (textu), tj. píseň se stává předmětem slavistické komparace. Rozbor nápěvů ukazuje více vrstev: Tento písňový typ va­riuje jednak jako velikonoční kolední píseň (Frolcová 2012a, 135), jednak jako vánoční koleda
s volnou vazbou textu a melodie. Jedna skupina vánočních variant čerpá z melodické tradice duchovní písně z českého barokního kancionálu (Šteyer 1683, 527). Budoucí srovnávací studium hudební stránky těchto příbuzných textů tedy odkryje jednak formu obchůzkové koledy jako folklorního žánru se západoslovanskými paralelami, jednak kontrafaktum české lidové duchovní písně barokní doby. Prostřednictvím etnomuzikologického výzkumu tak prodloužíme historický rodokmen jednoho nápěvného typu, a to o 19.–21. století, a studiem funkcí přispějeme k vysvětlení jeho proměny a dlouhověkosti v regionu jihovýchodní Moravy.

Ukázka z chronologické tabulky nápěvu jako nositele tradice (1999–1683)
1999 Teče vodička ríčná, vodička studená; Lipov (zápis V.F.)
1942 Ó ščasná hodina, radostná novina; Velká nad Veličkou (EÚ AV/B A233/34)
1901 Amen staniž se tak, všemohúcí Pane; Velká nad Veličkou (B III 2001)
1901 Ach člověče hříšný, poslyš mé zpívání; Velká nad Veličkou (B III 1938)
1889 Rozvažte křesťané lásku Krista Pána; Velká nad Veličkou (B II 945)
1860 Ach člověče hříšný, poslyš mé zpívání; Morava (S III 112)
[1800–1850] Manželové všichni i také manželky; KT Těšín (Kop–Hol 2008, 122)
[1790–1840] Křesťané rozmilí, poslechněte nyní; KT Česko (Kop-Hol 2008, 1118)
1771 Jak hrozné noviny předivné slyšíme; KT Litomyšl (MZK STS 0450.080)
[1750…1905] Ach člověče hříšný! Poslyš mé zpívání KT Praha, Jihlava, Jindřichův Hradec,
Skalica, Prešov, Bánská Bystrica (K 12077–K 12080; Kop–Hol 2008, 109–112; Klimeková et al. 1996, 15, 16, 17, 19-25)
1729, 1731 Sem, sem, ó Čechové, též i Moravcové; KT Kutná Hora, Praha (K 08345, K 08346)
1728…[1733–1753] Ó duše křesťanská, poslyš mé zpívání; KT Kutná Hora, Olomouc,
Litomyšl, Praha (K 09405, K 09406, K 09407, K 09408)
1719 Amen, staniž se tak, všemohoucí Pane; Božan 775
1683 Amen staniž se tak, všemohoucí Pane; Šteyer 527

Ukázka z chronologické tabulky jednoho nápěvného typu má pomocný charakter nástroje
a je třeba ji studovat kriticky; prozatím zaznamenává stáří nápěvu přes 300 let, jeho život
v koledách, v duchovním i světském zpěvu, a také úlohu kramářských tisků jako média šíření oblíbených (známých) nápěvů zvláště v 18. a první polovině 19. století. Na kramářský tisk jako hymnografický pramen upozornil Tomáš Slavický (2008). Dostupné dějiny nápěvného typu napříč lidovým a církevním prostředím se tak stávají společným předmětem etnomuzikologie a hymnologie.
Druhý případ zastupuje příbuzná melodie, resp. melodický typ, který se stal nositelem tradice českých, slezských, slovenských, polských, a také maďarských a chorvatských písní vánočního cyklu. V první fázi se jednalo o slavistické srovnávání děkovné koledy typu Pán Bůh zaplať, pane hospodáři, za tu koledu (Caraman 1933, 251–252), zpívané na konci vánočního koledního cyklu a rozšířené v regionech Valašska, Lašska a těšínského Slezska (S III 2216; Lýsek 2004, 233, 234; Roger 1976, 439, 442). Překvapivý se ukazuje životopis této písně z hudebních hledisek, jak ho postupně rozkrývají poznatky několika badatelů různých zemí, kteří si této melodie všimli nezávisle na sobě: v roce 1920 Milovan Gavazzi posoudil Sušilův notovaný zápis jako paralelu chorvatské duchovní písně otištěné v kancionálech 1701 a 1723 (Gavazzi 1988, 59); v roce 1986 maďarský badatel György Szomjas-Schiffert nalezl společné melodické varianty v maďarských a v moravských pramenech folklorní i církevní provenience (Szomjas-Schiffert 1986, 329; Kerényi /ed./ 1953, 563); v roce 1992 zapsala slovenská badatelka kontrafakta ve vánočním repertoáru slovenských Chorvatů a upozornila na chorvatské, slovenské a české vztahy (Važanová 2006, 172, 185, 186); patrně naposledy byly publikovány ohlasy písně v ústní tradici (Tyllner 2010, 213–217; Urbancová 2010, 248 – 250, 260 – 261), vztah citovaného Sušilova zápisu děkovné koledy k písni z Brideliova kancionálku Jesličky (1658) a nalezena další česká kontrafakta v církevní a v ústní tradici (Frolcová 2010, 236–237). Navážeme-li na tyto poznatky, zjistíme, že se jedná o melodii barokní slovenské
a české koledy a ještě starší české duchovní písně z utrakvistického kancionálu z roku 1585 (Muzoffil Soběslawský 1585, XXIIII; Ruščin 2002, 40). Melodický typ pocházející z konce 16. století má více větví a podržel si uplatnění ve zpěvu vánočního cyklu, a to v chrámu
i v koledních obchůzkách a hrách 20. století na poměrně velkém prostoru. Právě geografie konfesních prostředí katolíků a nekatolíků může hrát důležitou roli pro vysvětlení životnosti písní jako příbuzného nápěvného typu. Heuristické práce ve folklorních pramenech a v hymnografii doposud odkryly 14 kontrafakt (tj. nových textů podložených pod citovanou melodii) a mezi nimi desítku typů písní v pěti národních jazycích, zapsaných z ústní tradice středoevropského výskytu, sahajícího na jih až ke katolickým Chorvatům (Kocsis 1973, 48; Vukovich 1941, 80 ad.). Na slavistickou komparaci slezské blahopřejné koledy tak naváže etnomuzikologický a hymnologický výzkum společného nápěvného typu v rozpětí více než 400 let (2011–1585), který se uplatnil v poměrně rozsáhlém středoevropském terénu.
Na těchto rozborech se formuje historická metoda monografie jedné písně. Sestavení chronologické tabulky je prvním krokem společné heuristiky zúčastněných oborů, která dál povede k analýzám všech znění písně podle stejných funkčních a tvarových hledisek. Zvláštní pozornost vyvolává variabilita kontrafakt a otázky příbuznosti nápěvů. Reálné hudební znění některých odkazů, starých 300 a více let, se od originálu odklání nebo jej opouští, přestože si odkaz ponechává svůj název (textový incipit).

K aktuálním úkolům bádání

První pokusy v uvedeném pojetí etnomuzikologického výzkumu napovídají, že české země představují pro studium písňové kultury terén se slovanskými kořeny folkloru a současně terén vývoje lidové duchovní písně západního křesťanství. Proto se při bádání o písni mohou setkat tři obory (etnomuzikologie, slavistika a hymnologie) a několik koncepcí komparatistiky s historickým a kulturně prostorovým zaměřením. Naznačený směr je na počátku a teprve zkoumání materiálu povede k jeho kritickému formování. Znamená zachování vlastních cest jednotlivých oborů i rozvoj v mezioborových kontaktech. Postavení etnomuzikologie může být samostatné, ale širší poznání může přinést etnomuzikologický výzkum jako součást mezioborové koncepce.
Když se Václav Frolec na počátku 90. let minulého století zabýval otázkami evropské kulturní identity z pohledu etnologie, posuzoval střední Evropu jako geografický a kulturní region (Frolec 2005, 45–47). Formuloval mj. otázky, zda určitý jev je fenomén lokální, regionální, národní, slovanský, zonální a interetnický či středoevropský? Podobně se můžeme ptát při mezioborovém studiu lidové písně a pokusit se z pohledu více oborů vytvářet regionální, slavistickou a středoevropskou koncepci bádání. Poznat a charakterizovat českou lidovou píseň v regionálních a středoevropských kulturních souvislostech patří k aktuálním úkolům společného bádání o dějinách duchovního a světského zpěvu. Prvním krokem je sestavení bibliografie; už proto, že jednotlivé aktivity na tomto poli jsou prozatím rozptýlené.

Prameny rukopisné

EÚ AV/B Dokumentační sbírky a fondy Etnologického ústavu AV ČR, v.v.i., Praha, pracoviště Brno

Prameny tištěné – staré tisky

Božan, Jan Joseff
1719 Slawiček Rágský Na Stromě Žiwota Sláwu Tworcy Swému Prospěwugjcý To gest: Kancyonál… Wytisstěný w Hradcy Králowé nad Labem u Wácľawa Tybély.

Muzoffil, Jan Soběslawský
1585 Kancyonál gednohlasný, w němž se Pijsně o gistých Artykulijch Náboženstwj Křestianského pokládagij… W Starém Městě Pražském V Buryana Waldy.

Šteyer, Matěj Václav
1683 Kancyonal Cžeský Wjce než osm Set a padesáte PJSNJ Na wssecky přes celý Rok Slawnosti Neděle a zaswěcené Swátky… Wytisstěný w Starém Městě Pražském v Giřjho Cžernocha.

Prameny tištěné – edice a katalogy

Bartmiński, Jerzy
2002 Polskie kolędy ludowe. Kraków: Universitas.

Bartoš, František /B II/
1889 Národní písně moravské, v nově nasbírané. V Brně: nákladem Matice moravské.

Bartoš, František – Janáček, Leoš /B III/
1899–1901 Národní písně moravské v nově nasbírané. V Praze: nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

Kerényi, György (ed.)
1953 Jeles napok. A Magyar Népzene Tára – Corpus musicae popularis hungaricae II. Budapest: Akadémiai Kiadó.

Klimeková, Agáta – Ondroušková, Janka – Augustínová, Eva – Domová, Miroslava (eds.)
1996 Bibliografia jarmočných a púťových tlačí 18. a 19. storočia z územia Slovenska. Martin: Matica slovenská.

Kocsis, Štefan
1973 Hrvatska Pjesmarica. Wien: Österreichischer Bundesverlag für Unterricht, Wissenschaft und Kunst.

Kopalová, Ludmila – Holubová, Markéta /Kop–Hol/
2008 Katalog kramářských tisků. Praha: Etnologický ústav Akademie věd ČR, v.v.i.
Lýsek, František
2004 Písně z Lašska. Ed. Toncrová, Marta. Brno: Etnologický ústav Akademie věd ČR.

Popelka, Pavel
1995 Příběhy v písních vyzpívané. Lidové balady z moravských Kopanic. Uherský Brod: Muzeum J. A. Komenského.

Roger, Juliusz
1976 Pieśni Ludu Polskiego w Górnym Szląsku. Wydanie fototypiczne. Wstępem Poprzedził Piotr Świerc. Opole: Instytut Śląski w Opolu.

Sušil, František /S III/
1941 (1853–1859) Moravské národní písně s nápěvy do textu vřaděnými. 3. vydání. Eds. Smetana, Robert – Václavek, Bedřich. Praha: Čin.

Urbancová, Hana
2007 Mariánske legendy v ľudovom speve. Príspevok k typológii variačného procesu. Bratislava: AEPress.

Vukovich, Ivan
1941 Napevka ili Venac crikvenih melodija spleo ga je i hrvatskomu narodu poklonio I. V. Neusiedl am See: Naklada knjižare Viktor Horvath.

Elektronické zdroje

Hymnorum thesaurus Bohemicus (HTB) … dostupné na www.clavmon.cz/htb
Knihopis Digital (K)……… dostupný na www.knihopis.org
Manuscriptorium .… dostupné na www.manuscriptorium.com
Melodiarium Hymnologicum Bohemicae (MHB) … dostupné na www.firmadat.cz/melodiarium
Špalíček … dostupný z www: http://knihovna.nkp.cz/knihovnaplus102/bydzov.htm

Literatura

Bartkowski, Bolesław
1987 Polskie śpiewy religijne w żywej tradycji. Style i formy. Kraków: Polskie Wydawnictwo Muzyczne.

Elschek, Oskár
2002 Ciele a úlohy 29. etnomuzikologického seminára o Stredoeurópskej tradičnej hudbe a tanci a niektoré globálne aspekty. In Stredoeurópske štýly tradičnej hudby a tanca. Ed. Elschek, Oskár. Bratislava: Asco Art & Science, s. 11–18.

Caraman, Piotr
1933 Obrzęd kolędowania u Słowian i u Rumunów. Kraków: nakładem Polska Akademija Umiejętności .

Frolec, Václav
1983 Dvojí proud v kultuře lidu. Národopisné aktuality 20, s. 229–242.
2005 Közép- és Délkelet-Európa, mint kulturális tér: a népi kultúra dimenziói. Acta Ethnologica Danubiana 7, s. 43–58.

Frolcová, Věra
2010 Dědictví Brideliových Jesliček v koledách na Moravě a ve Slezsku. In: Škarpová – Kosek – Slavický – Bělohlávková (eds.) 2010, s. 220–238.
2012a Příspěvky ke studiu česko-slovensko-polských vztahů v koledách a možnosti tektonické komparační metody. In Zajedničko u slovenskom folkloru. Common elements in slavic folklore. Ed. Radenković, Ljubinko. Beograd: Balkanološki institut Srpske akademije nauka i umjetnosti, s. 129–141.
2012b Výzkum lidové duchovní písně v 21. století a metodické inspirace Václava Frolce. Národopisný věstník XXIX (71), č. 2, s. 5–16.

Gavazzi, Milovan
1988 Narodni elementi u „Cithari octochordi“. In Izbrani radovi s područja glazbe (1919–1976). Zagreb, Kulturno-prosvjetni sabor Hrvatske, s. 53–61.

Hošovskyj, Volodymyr
1976 U pramenů lidové hudby Slovanů. Studie z hudební slavistiky. Praha: Editio Supraphon.

Holý, Dušan
1988 Etnomuzikologie (hudební folkloristika). In Hudební věda. Historie oboru, jeho světový a český vývoj. Kolektiv autorů za vědecké redakce Vladimíra Lébla a Ivana Poledňáka. Díl III. Disciplíny hudební vědy, 2. část. Praha: Státní pedagogické Nakladatelství Praha, s. 778–822.

Hostinský, Otakar
1892 36 nápěvů světských písní českého lidu z XVI. století. V Praze: F. Šimáček.
1961 Česká světská píseň lidová. Úvahy národopisné a hudební. In Hostinský o hudbě. Praha: Státní hudební vydavatelství, s. 299–413.

Kouba, Jan
2007 Lidová duchovní píseň. In Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. Praha: Mladá fronta, s. 481.

Krekovičová, Eva
2012 K duchovným piesňam v ústnom repertoári slovenskej minority v Maďarsku. (Predbežné výsledky výskumov na prelome tisícročia.) Národopisná revue 22, s. 191–205.

Ruščin, Peter
1999 Ľudové duchovné piesne a otázka ich žánrového rozvrstvenia. In Piesňové žánre v tradičnej hudobnej kultúre. Ed. Urbancová, Hana. Bratislava: Ister Science – Ústav hudobnej vedy SAV, s. 79–96.
2002 Piesne vianočného obdobia v slovenských notovaných tlačených kancionáloch 17. storočia. In Vianoce a hudba. Ed. Urbancová, Hana. Bratislava: Ústav hudobnej vedy SAV v spolu­práci s Ister Science, s. 37–53.

Slavický, Tomáš
2008 Kramářský tisk jako hymnografický pramen – několik poznámek k repertoáru mariánských poutních písní 19. století. In Holubová, Markéta a kolektiv: Obrazy ženy v kramářské produkci. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky, s. 169–188.

Suppan, Wolfgang
1975 Hymnologie und Volksliedforschung. In Handbuch des Volksliedes, Band II. Hrsg. von Brednich, Rolf Wilhelm–Röhrich, Lutz–Suppan, Wolfgang. München: Wilhelm Fink Verlag, s. 517–525.
Szomjas-Schiffert, György
1986 Újabb adatok a magyar és a cseh-morva népzene összehasonlításához. Ethnographia 47,
s. 310–333.

Škarpová Marie – Kosek, Pavel – Slavický, Tomáš – Bělohlávková, Petra (eds).
2010 Omnibus fiebat omnia. Kontexty života a díla Fridricha Bridelia SJ (1619–1680). Praha: Státní oblastní archiv v Praze – Státní okresní archiv Kutná Hora /Antiqua Cuthna 4./

Toncrová, Marta
2003 K objektu studia české hudební folkloristiky. In Od folkloru k world music. Eds. Přibylová, Irena a Uhlíková, Lucie. Náměšť nad Oslavou: Městské kulturní středisko, s. 30–39.

Tyllner, Lubomír
2007 Etnomuzikologie. In Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska, 2. Praha: Mladá fronta, s. 200–202.
2010 Bedřich Bridel a lidový zpěvní repertoár v Čechách. In Škarpová–Kosek–Slavický– Bělohlávková (eds.) 2010, s. 207–219.

Urbancová, Hana
2002 Vianočné piesne medzi písomnou a ústnou tradíciou (Vzťah folklórneho repertoáru k historickým prameňom 17.–19. storočia). In Vianoce a hudba. Ed. Urbancová, Hana. Bratislava: Ústav hudobnej vedy SAV v spolupráci s Ister Science, s. 120–156.
2010 Bridelius a dokumentácia vianočného repertoáru na Slovensku v 19. a 20. storočí. In Škarpová – Kosek – Slavický – Bělohlávková (eds.) 2010, s. 239–262.

Važanová, Jadranka
2006 „Išla Marija k milim brodarom …“ Poznámky k vianočným piesňam Chorvátov v okolí Bratislavy. In Piesňová tradícia etnických menšín v období Vianoc. Ed. Urbancová, Hana. Bratislava: Ústav hudobnej vedy SAV – AEPress, s. 165–196.

Vetterl, Karel
1962 Předmět a metoda hudební folkloristiky. Hudební věda, Knižnice Hudebních rozhledů III–IV, s. 125–130.
1978 Stáří lidových nápěvů a formy jejich přežívání. Hudební věda 15, s. 123–152.

Виноградова, Людмилa Николaевнa
1982 Зимняя календарная поэзия западных и восточных славян. Генезис и типология колядования. Москва: Нaукa.

Толстая, Светлaнa Михaйловнa
2010 Семaнтические кaтегории языка культуры. Очерки по слaвянской этнолингвистике. Москва: URSS.

Zkratky

EÚ AV/B … Etnologický ústav Akademie věd České republiky, v.v.i., Praha, pracoviště Brno
K …..….. Knihopis (viz elektronické zdroje)
KT …….. kramářský tisk
MZK …..… Moravská zemská knihovna

Etnomuzikológia, szlavisztika és tudományközi himnológia
A cseh népdalkutatás integrált kutatásának lehetőségei
közép-európai perspektívában
(Összefoglalás)

Csehország a népdalkutatás számára szláv folklórgyökerekkel rendelkező kulturális tér, de egyben a keresztény Nyugat kulturális tere is, ahol a népi és egyházi énekek gazdag múltra tekinthetnek vissza. A világi és egyházi énekek fejlődése bizonyos rétegekben sok átfedést mutat, megteremtve ezáltal a dal és a dallam közti rokonság feltételeit. Létrejön a kutatásnak olyan tárgya, amelynek kutatásában együtt­működhet az etnomuzikológia, a szlavisztika és a himnológia is.
A tanulmány első részének témája a Cseh Tudományos Akadémia kereteiben folyó jelenlegi közös kutatások, a népdalok és egyházi dalok kutatásának a bemutatása. A közös kutatás célja, hogy a cseh népdalokat és egyházi énekeket egy közös fejlődési egységként és a társadalom valamennyi rétegében vizsgálja. E megközelítés szerint a szájhagyomány útján terjedő népdal története és a szokások, az énekeskönyvek, ponyvanyomtatványok, valamint a kéziratos énekeskönyvek egyaránt részei a közös történelemnek. A tanulmány egy konkrét ének történeti megközelítésű elemzését adja, különös hangsúlyt fektetve az időrendre és az adatok földrajzi elterjedésére.
A tanulmány második részében az etnomuzikológiai, szlavisztikai és himnológiai szempontok együt­tes alkalmazásának kölcsönhatásait tárgyalja a szerző a népdalkutatás során. Ezek a kölcsönhatások elsősorban az énekrepertoárnak arra a rétegére vonatkoznak, amelyben a szláv dalhagyomány egyaránt tartalmazza a népi egyházi dallam strófáját is. A szlavisztikai program része A folklór- és bibliai hagyo­mányok a szláv kultúrában c. szintézis, amely a 2013-ban a Minszkben tartott XV. Nemzetközi Szlavisztikai Kongresszuson hangzott el. A regionális, a szláv, valamint a közép-európai összefüggések bemutatásának új koncepciója napjaink interdiszciplináris énekkutatásának aktuális feladatát képezi.

(L. Juhász Ilona fordítása)

Ethnomusikologie, Slawistik und interdisziplinäre Hymnologie
Zu Möglichkeiten integrierter Volksliedforschung aus tschechischer
und mitteleuropäischer Perspektive
(Zusammenfassung)

Für die Volksliedforschung stellen Böhmen, Mähren und Schlesien einen Kulturraum mit einer reichen Geschichte des geistlichen Volkslieds dar, in dem sich slawische Wurzeln der Folklore und der christliche Westen überschneiden. Die Entwicklungen des weltlichen und die des geistlichen Gesangs überlagern sich in einer bestimmten Schicht. Diese Überlagerung bildet Bedingungen für eine Verwandtschaft von Liedern und Melodien. Dadurch entsteht ein Forschungsgegenstand für die Zusammenarbeit der Disziplinen Ethnomusikologie, Slawistik und Hymnologie.
Der erste Teil der Studie beschäftigt sich mit der ethnomusikologischen Forschung des geistlichen Volkslieds und mit der laufenden Zusammenarbeit mit der Hymnologie im Rahmen der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik. Die Kooperation setzt sich zum Ziel, das böhmische Volkslied als Kontinuum sowie die Rezeption in allen Gesellschaftsschichten zu erforschen. In dieser Auffassung gehören mündliche Überlieferung, Volksbrauch, Gesangbücher, Flugblattdrucke und handschriftliche Gesangbücher zur gemeinsamen Geschichte des Gesangs. Die Studie befasst sich mit der historischen Methode der Liedmonographie und betont die Chronologie und Geographie der Belege. Der zweite Teil der Studie befasst sich mit dem Zusammenwirken von ethnomusikologischen, slawistischen und hymnologischen Aspekten der Volksliedforschung. Das betrifft die Schicht des Lied­repertoires, in der die Tradition des slawischen Lieds von der strophischen Weise des geistlichen Volkslieds
getragen wird. Zum slawistischen Forschungsprogramm gehört auch das Thema Synthese von Folklore und biblischen Traditionen in der slawischen Kultur, das im Rahmen der XV. Internationalen Slawistentagung in Minsk (2013) mit einem tschechischen Beitrag vertreten sein wird. Zu den aktuellen Aufgaben der interdisziplinären Liedforschung gehört die Charakteristik der regionalen, slawischen und in einer neuen Konzeption auch mitteleuropäischen kulturellen Beziehungen.

(Übersetzt von Martina Trombiková)