csütörtök, március 28, 2024

Tradice a perspektivy etnomuzikologického bádání na brněnském akademickém pracovišti*

Etnomuzikologické, nebo v případě instituce, o které bude pojednáno, přesněji řečeno hudebně folkloristické bádání na Moravě získalo institucionální bázi v roce 1905 ustavením moravskoslezského pracovního výboru pro českou národní píseň v čele s hudebním teoretikem, skladatelem a folkloristou Leošem Janáčkem (1854–1928). Tento výbor podobně jako řada dalších vznikl v rámci akce Das Volkslied in Österreich – projektu vídeňské Univerzální edice zaměřeného na souborné vydání lidových písní národů rakouské monarchie. O historii této akce, činnosti jednotlivých pracovních výborů i o sloučení českého, moravskoslezského a nově vzniklého slovenského výboru do Státního ústavu pro lidovou píseň v roce 1919 a jeho dalších proměnách bylo již několikrát podrobně pojednáno (srov. Hrabalová 1983, Od pracovního výboru… 1995, Pospíšilová – Nosková 2006), a tak další institucionální vývoj dne­šního brněnského pracoviště Etnologického ústavu AV ČR naznačíme pouze stručně. Státní ústav pro lidovou píseň v Praze a v Brně se počátkem roku 1953 přerodil v Kabinet pro lidovou píseň Československé akademie věd, který 1. ledna 1954 spolu s Kabinetem pro etnografii splynul v Ústav pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd (od roku 1992 Akademie věd České republiky); ten nese od října roku 1999 název Etnologický ústav AV ČR. Brněnské pracoviště svým personálním složením i pracovním zaměřením dodnes odráží svůj historický vývoj. Najdete zde jak etnology s nejrůznější specializací (etnické procesy, oral history, kolektivní paměť, obyčejová tradice a obřadní kultura v českých zemích, dějiny oboru), tak několik hudebních folkloristů (etnomuzikologů), kteří se mimo jiné snaží naplňovat cíle svých předchůdců – pracovníků instituce, která, ať už se za dobu svého trvání jmenovala jakkoliv, má v českých zemích na poli zveřejňování hudebního i tanečního folk­lorního materiálu nejdelší tradici.
Výstupy práce brněnského akademického pracoviště do značné míry charakterizuje týmový přístup, který umožnil komplexnější pohled na studované jevy. Sledování publikovaných výsledků ukazuje, že bylo poměrně pravidelné spojení hudebního, tanečního a slovesného folkloristy, ale také specialisty na dětský folklor, zvykosloví či dialekt.1 Snaha o synkretický přístup se jeví jako logický výsledek vývoje hudební folkloristiky, která je – jak již bylo řečeno – v českých zemích v rámci akademie věd od roku 1953 součástí ústavu zaměřeného na etnografické, resp. etnologické bádání. (Na rozdíl např. od Slovenska, kde etnomuzikologové v rámci akademie věd pracují především na půdě Ústavu hudobnej vedy.) Trend široké oborové spolupráce pokračuje na brněnském akademickém pracovišti až do současnosti, neboť je týmem pracovníků považován za pozitivní a progresivní: kooperace zaměstnanců přináší jak větší záběr badatelských projektů, tak jejich individuálního studijního zaměření, podporuje také dobrou komunikaci celého oddělení.
Etnomuzikologické bádání bylo od vzniku instituce zaměřeno na shromažďování folklorního materiálu, jeho třídění (katalogizaci) a další zpracování, v neposlední řadě na jeho zveřejňování, přičemž posledně jmenované do značné míry kopírovalo aktuální společenskou potřebu, resp. oživení či utlumení zájmu o folklor. Ve druhé polovině 20. století zasáhl do této oblasti také vývoj politický a prakticky po celou dobu ediční plány ovlivňoval zřetel finanční – sazba not byla až do rozšíření počítačové techniky nákladná a pro hudební vydavatelství nerentabilní. Vydávání písní a tanců sledovalo na půdě akademické instituce programově vědecké účely (edice s komparačními poznámky k jednotlivým písním, analytickými studiemi, speciálními rejstříky), ale od 50. let také aktuální společenskou objednávku – potřeby folk­lorních souborů, které však ve svém důsledku směřovaly především ke vzniku obsahově omezených edic: prioritou byly choreografické popisy tanců, samotný písňový materiál, jeho analýza a komparační poznámky byly upozaděny (Toncrová 1998, 150). V neposlední řadě se pak přistupovalo ke zpřístupňování hudebního folkloru oblastí, které byly vydavatelsky opomíjeny. Do dnešního dne bylo vydáno téměř 7000 písní. Jak je zřejmé z publikovaných výstupů, preferovány byly edice regionální, v menší míře lokální, výsledky studia jednotlivých písňových žánrů byly s výjimkou písní milostných a balad prezentovány formou studií (písně žatevní, halekačky, lidové duchovní písně a koledy – viz příloha), podobně jako mnohaleté systematické výzkumy jednotlivých nositelů písňových tradic (viz příloha). Je třeba konstatovat, že až na krátké období výzkumu tradiční romské hudby realizovaného Jaromírem Gelnarem ve spolupráci s Evou Davidovou2 nebyla na půdě hudební folkloristiky v Brně sledována problematika etnických menšin.
Vedle edičních aktivit byla pozornost věnována především třídění a klasifikaci písňového materiálu, jež by umožnily zpracování syntetizujících studií. Mechanicky řazený katalog písní dle textových začátků (tzv. incipitový katalog) byl přepracován na odborný katalog obsahových variant, který má dnes cca 80 tisíc záznamů (srov. Vetterl 1965; Gelnar – Vetterl 1969; Hrabalová–Šrámková 1968), vznikl také textový katalog vnitřních strof, byl vypracován systém třídění nápěvů podle jejich metrorytmické struktury, podle něhož bylo katalogizováno více než 10 000 písní z tištěných sbírek (Hrabalová 1982, 173). Klasifikační práce byly využity v řadě dílčích studií zaměřených na variabilitu a typologii lidové písně a také pro vypracování komparačních poznámek k jednotlivým písním v řadě edic. Ty z produkce brněnského akademického pracoviště reflektuje synkretický charakter folklorního materiálu a na půdě české etnomuzikologie často proklamované neoddělování textu od nápěvu. Vzorem se stala edice Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I, II (1955, 1960), připravená týmem pod vedením etnomuzikologa Karla Vetterla. V jeho pojetí obsahují podrobné doprovodné komentáře nejen odkazy na další tištěné varianty, ale také celou řadu informací, které se týkají např. geografického rozšíření písně, počtu zachycených variant, jejich textového i nápěvového tvaru, společných znaků, nebo naopak rozdílností (proměny rytmu, tónorodu i celého nápěvu atd.), funkce písně, jejího stáří a historie (to znamená její zařazení do kolektivního repertoáru, v případě zlidovělých písní zakotvení ve zpěvním repertoáru širokých vrstev). Zvolený typ doprovodných písňových komentářů využívají i další edice připravené brněnskými hudebními folkloristy (Jaromír Gelnar, Olga Hrabalová, Jana Pospíšilová, Oldřich Sirovátka, Marta Šrámková, Marta Toncrová, Lucie Uhlíková), takže lze v tomto případě hovořit o brněnské škole. Takto komentována je i edice moravsko-slezskou části tzv. guberniálního sběru z roku 1819 (Vetterl 1994).
Do výzkumného zaměření hudebních folkloristů na brněnském akademickém pracovišti samozřejmě zasáhl do určité míry i kulturně-společenský a politický vývoj druhé poloviny 20. století. Byly přezkoumávány cíle práce, vymezení předmětů studia i výzkumné metody studia lidové kultury v procesu proměn společnosti v období socialismu, a to jak na venkově, tak ve městě. Probíhal výzkum družstevní vesnice zaměřený na místo tradičních projevů v „novém“ životním slohu, studium srovnatelných nových prvků, byla sledována úloha lidové kultury při formování socialistického životního slohu a prostředí (Hrabalová 1982, 174). V oblasti hudební folkloristiky to však konkrétně znamenalo studium místa zpěvu v tehdejší společnosti, proměny struktury zpěvního repertoáru, výzkum hudebního vkusu (pomocí zvukového dotazníku), novou písňovou tvorbu, sledování úlohy a místa hudebního folkloru v životě jednotlivce i konkrétního společenství – tedy v zásadě hlediska, která jsou sledována i v současných terénních výzkumech.
V podstatě všechny doposud zmíněné cíle práce jsou součástí náplně činnosti také současných etnomuzikologů na brněnském akademickém pracovišti. Výstupy zaměřené na zpřístupňování shromážděného materiálu, ale také na jeho studium (např. struktura nápěvové a textové složky, variabilita, písňový text a dialekt, lidová píseň jako pramen ke studiu kulturních stereotypů), techniku záznamu a vývoj ediční činnosti (proměny metod záznamu, kritika starších písemných pramenů a rerecording starých zvukových nahrávek ad.) doplňuje studium terénu: výzkum proměn zpěvnosti, repertoáru a hudebního vkusu respondentů různých věkových skupin, výzkum tradičních nositelů i jednotlivců a kolektivů z řad folklorního hnutí, studium instrumentálních seskupení interpretujících folklorní hudbu a dalších témat, podobně jako tomu bylo i v minulosti.

Perspektivy

Z úkolů, jejichž naplnění by mělo být v dohledné budoucnosti na poli etnomuzikologické práce v Brně realizováno, je na prvním místě třeba zmínit digitalizaci veškerých písemných a zvukových záznamů hudebního folkloru. Zachování dosud shromážděného materiálu lze považovat za zásadní problém. Jeho naplnění je mimo finanční možnosti instituce, jednou z mála možných cest je získání grantu Ministerstva kultury, avšak digitalizace sbírek i jejich zpracování jinak než knižní formou nejsou žádným způsobem hodnoceny, resp. hodnota takové práce je vzhledem ke způsobu a kritériím hodnocení vědy a výzkumu v České republice nulová a nedá se obhájit. Přesto patří k nejdůležitějším cílům a je jí věnována značná pozornost i čas. K dalším důležitým úkolům patří soupis písňových pramenů z Moravy a Slezska, uložených mimo akademickou instituci. V Čechách byl již tento soupis před několika lety vyhotoven, na jeho zveřejnění se však stále čeká. Vedle těchto dvou podstatných cílů bude nadále pokračovat zveřejňování písňových pramenů; v nejbližších letech tak spatří světlo světa druhý (Třebíčsko) a třetí svazek (Tišnovsko) edice písní z Podhorácka, edice světských a duchovních písní z Vnorov (strážnické Dolňácko) a Javorníku (Horňácko) a také cikánské písně zaznamenané Josefem Černíkem na Slovácku v letech těsně před první světovou válkou, v případě získání dostatečných finančních prostředků se po edici nejstarších zvukových záznamů moravského světského a duchovního zpěvu3 bude pokračovat v rerecordingu starších zvukových nahrávek a jejich zveřejňování. V publikačním plánu jsou rovněž dvě monografie vycházející ze studia hudebního folkloru: jedna bude věnována koledám v pramenech z Moravy a Slezska, druhá obrazu židovské minority v moravské lidové písni.
Terénní výzkum se v současné době soustřeďuje na studium etnokulturních tradic. Tento termín použil v české etnologii poprvé Václav Frolec (1982), který se inspiroval prací bulharského etnografa Todora I. Živkova.4 K širšímu využití termínu nicméně došlo v české etnologické literatuře až v posledním desetiletí, vyšly také práce, v jejichž názvech zmíněné slovní spojení figuruje: Etnokulturní tradice v současné společnosti (Brno 2007) či Vývojové proměny etnokulturní tradice (Brno 2008). Termín pomohl vyřešit problémy spjaté s rozlišováním projevů folkloru a folklorismu, resp. s rezignací na jejich použití při výzkumu fungování tzv. lidových tradic v současném kontextu. Etnologie již dnes nezkoumá především projevy tradiční lidové kultury, ale obecně každodennost člověka, do které spadají i mnohé projevy kultury masové. Každodenní kultura člověka však v řadě případů neztratila vazbu k tradici – ať tímto slovem myslíme tradiční lidovou kulturu, nebo to, co je širokou veřejností za tradiční lidovou kulturu považováno (Pavlicová – Uhlíková 2008, 53). V terénu nacházíme tradice kontinuální, přerušované či zcela nové, jejich funkce je však totožná či velmi podobná, jejich nositel (samozřejmě s přihlédnutím k proměně společnosti a společenského kontextu) tentýž. Dělení na tradice lidové, nebo tradice, které se k lidové kultuře pouze odkazují, ale jsou nově zkonstruované – tedy to, co Eric Hobsbawm nazývá termínem invented tradition (Hobsbawm–Ranger 1983) – však není cílem současného etnologického výzkumu, navíc ani mnohdy není možné. Badatel má v terénu před sebou prostě oblast kultury, která je svými současnými nositeli chápána jako tradiční – bez ohledu na to, zda jde o tradici původně lidovou a do současnosti nepřerušenou (nicméně často v mnohém proměněnou, využívající nejrůznější vymoženosti své doby a reagující na současné dění, jak to známe např. z fašanku), znovuoživenou (přerušenou), nebo novou, tradiční kulturou pouze inspirovanou, využívají některé její prvky (kroje, písně, tance, prvky převzaté z tradičních zvyků, obyčejů či obřadů) a v konkrétních případech oživující některé její již zaniklé formy a projevy (např. masky, lidový oděv, řemeslné techniky a technologie). Celou tuto škálu zahrnujeme pod termín etnokulturní tradice. Jde tedy o celou oblast kultury, „která z tradice vyrůstá, je jí formována, inspiruje se jí nebo k ní jen hledá cestu. Je to navíc termín, který v sobě ze sémantického hlediska nese i aspekt etnicity, což nám např. v dnes už klasických termínech folklor a folklorismus chybí.“ (Pavlicová–Uhlíková 2008, 52)
V oblasti studia proměn etnokulturních tradic nás tedy zajímají informace o zkoumaných sociokulturních jevech či projevech kultury jednotlivců, lokálního společenství či zájmových skupin, které se orientují – do větší či menší míry – na udržování etnokulturních tradic a jejich veřejnou prezentaci (dospělé či dětské folklorní soubory, mužské či ženské pěvecké sbory, dechové, cimbálové a jiné muziky, místní spolky dobrovolných hasičů, chrámové scholy atd.). Jako sociokulturní jevy označujeme např. formování a proměny lokální či regionální identity nebo naplňování osobních a skupinových potřeb prostřednictvím pěstování etnokulturních tradic (činnost folklorních a jiných kolektivů zaměřených na prezentaci folkloru a dalších projevů lidové kultury, místo a funkce etnokulturních tradic v kulturním životě obce či regionu, ale také v životě jednotlivců, generační přenos etnokulturních tradic, jejich místo ve výchovně-vzdělávacím procesu atd.). Do oblasti výzkumu projevů etnokulturních tradic pak řadíme studium zpěvního, tanečního či narativního repertoáru jednotlivců či skupin, tzv. novou tvorbu (vytváření nových písní v duchu místní folklorní tradice), analýzu interpretace folklorního materiálu cimbálovými nebo dechovými hudbami, sledování proměn obyčejové tradice a obřadní kultury (tradice kontinuální, přerušené, nové) atd.
Z právě probíhajících výzkumů etnokulturních tradic na brněnském akademickém pracovišti lze zmínit například studium mužských folklorních pěveckých sborů či proměn dechové hudby na Slovácku a Valašsku, výzkum zpěvního repertoáru nejmladší generace (dětský folklor je však zkoumán v celé žánrově šíři komunikace verbální i nonverbální), dále sledování místa hudebního folkloru v oblasti oživování či vznikání nových etnokulturních tradic, anebo například výzkum vztahů světského a duchovního zpěvu a objasňování procesu šíření duchovních písní z tištěných pramenů do ústní tradice českých zemí a jejich folklorizaci.
Závěr svého příspěvku bych ráda věnovala zamyšlení nad moderními způsoby zveřejňování písňových pramenů. Problém jsme částečně naznačili v jednom z posledních publikačních výstupů ústavu – kolektivní monografii Hudební a taneční folklor v ediční praxi (Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., 2011), do které přispěli i kolegové ze Slovenska (Hana Urbancová) a Rakouska (Gerda Lechleitner).5 Velký boom zažívá v posledních letech umisťování digitalizovaných pramenů na internet, na instituce našeho typu je širokou veřejností vyvíjen v podstatě logický tlak požadující zveřejnění shromážděného materiálu v digitalizované podobě. Zpřístupnili jsme tak online přehled rukopisných písňových fondů podle lokalit (údaj obsahuje signaturu, počet písní, datum sběru a jméno sběratele),6 se samotným materiálem však stále váháme. Nejde pouze o to, že jde o záležitost značně nákladnou a časově náročnou, ale také o to, kým a jakým způsobem by byly dané materiály využívány. Jak se ukazuje při přípravě každé tištěné písňové edice, starší písemné záznamy nelze předkládat veřejnosti bez kritiky pramene, edičních poznámek i studií vysvětlujících, či spíše zdůrazňujících laickému uživateli např. takové charakteristické znaky lidové písně, jako je nesoulad mezi jazykem písně a dialektem lokality, individuálně velmi rozmanitý jazykový projev a slovník zpěváků (slovakismy, čechismy, polonismy, germanismy či maďarismy vkládané do textu, různá výslovnost či tvar téhož slova na ploše jedné strofy či písně), rozdílnost metrorytmického průběhu nápěvu při čistě vokálním přednesu ve srovnání s přednesem za instrumentálního doprovodu, individuální vztah nositele ke vkládání repetic, vedení melodie i její rytmizaci v jednotlivých strofách apod. Neděláme si žádné iluze o tom, jak pozorně studují uživatelé vysvětlivky a komentáře v námi připravených tištěných edicích, nicméně na internetu by to nedělal zřejmě nikdo. Důkazem jsou Národní knihovnou v Praze a Národním ústavem lidové kultury ve Strážnici digitalizované edice starších tištěných sbírek, jejichž errata nebyla v žádném nám známém případě zavěšení na internet zanesena k písním alespoň formou poznámky. Jestli byla u tištěné sbírky alespoň nějaká šance, že si jich čitatel všimne, na internetu se díky nabízeným funkcím uživatel dostane přímo k hledané písni a o další se nestará. Tímto způsobem se podle našich zjištění šíří chybné verze zcela lavinovitě. Zveřejnění našich pramenů pouhou digitalizací a umístěním na internet by pak mělo nepochybně stejný výsledek. A tento osud bychom našemu písňovému kulturnímu dědictví v žádném případě nepřáli…

Literatura

Černušák, Gracian
1965 Ústav pro lidovou píseň. In Československý hudební slovník osob a institucí. Sv. 2. M–Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, s. 822–823.

Frolec, Václav
1982 Lidová obyčejová tradice a obřadní kultura. Terminologické otázky. Národopisné aktuality 19, s. 253–271.

Hobsbawm, Eric – Ranger, Terence (eds.)
1983 The Invention of Tradition. Cambridge University Press.

Hrabalová, Olga
1982 K dějinám hudebněfolkloristického bádání na Moravě. Národopisné aktuality 19, č. 3, s. 169–178.
1983 O moravských sbírkách lidových písní. Příspěvek k dějinám hudební folkloristiky na Moravě. In Hrabalová, Olga: Průvodce písňovými rukopisnými sbírkami Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, pracoviště Brno. Díl 1. Soupis písňových sbírek. Brno: Krajské kulturní středisko v Brně, s. 7–52.

Hrabalová, Olga – Šrámková, Marta
1968 Zásady incipitové katalogizace textových písňových variant. Příspěvek k problematice sjednocování a katalogizování textových variant. Český lid 55, s. 207–222.

Od Pracovního výboru…
1995 Od Pracovního výboru pro českou národní píseň na Moravě a ve Slezsku k Ústavu pro etnografii a folkloristiku. 1905–1995. Ed. Lucie Uhlíková. Brno: Ústav pro etnografii a folkloristiku.

Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie
2008 Folklor, folklorismus a etnokulturní tradice. Příspěvek k terminologické diskusi. In Etnologie – současnost a terminologické otazníky. Blahůšek, Jan – Jančář, Josef eds. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, s. 50–56.

Pospíšilová, Jana – Nosková, Jana (eds.)
2006 Od lidové písně k evropské etnologii. 100 let Etnologického ústavu Akademie věd České republiky. Vom Volkslied zur Europäischen Ethnologie. 100 Jahre Ethnologisches Institut der Akademi der Wissenschaften der Tschechischen Republik. Brno: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno.

Toncrová, Marta
1998 Edice hudebního folkloru na Moravě a ve Slezsku. In Kritické edice hudebních památek II. Vičar, Jan – Felgrová, Božena eds. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, s. 149–153.

Toncrová, Marta (eds.)
2007 Etnokulturní tradice v současné společnosti. / Ethnocultural Tradition in Contemporary Society. Brno: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno.
2008 Vývojové proměny etnokulturní tradice. Brno: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha – pracoviště Brno.

Uhlíková Lucie et al.
2011 Hudební a taneční folklor v ediční praxi. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i.

Vetterl, Karel
1965 The Method of Classification and Grouping of Folk Melodies. Studia Musicologica Academiae Scientiarum Hungaricae 7, s. 349–355.

Vetterl, Karel (ed.)
1994 Guberniální sbírka písní a instrumentální hudby z Moravy a Slezska z roku 1819. K tisku připravila O. Hrabalová. Strážnice: Ústav lidové kultury.

Vetterl, Karel – Gelnar, Jaromír
1969 Die Melodienordnung auf der Basis der metrorhythmischen Formgestaltung. In Methoden der Klassifikation von Volksliedweisen. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, s. 81–90.

Příloha:

Edice hudebního a tanečního folkloru vzniklé na půdě brněnského pracoviště Etnologického ústavu AV ČR a jeho předchůdců (Státní ústav pro lidovou píseň, Kabinet pro lidovou píseň a Ústav pro etnografii a folkloristiku):

Melléklet:

A Cseh Tudományos Akadémia Etnológiai Intézete brünni osztálya, s annak előzményeinek (az Állami Népdalkutató Intézet; a Népdalkutató Kabinet és az Etnográfiai és Folklorisztikai Intézet) keretében megjelentetett népzenei és néptánc-kiadványok:

Moravské písně milostné. Eds. Leoš Janáček a Pavel Váša. Praha: Orbis 1930 [–1937].
Bím, Hynek: Lidové písně z Hustopečska. Praha: Orbis 1950.
Bonuš, František: Lidové tance na Lašsku. Praha: Státní hudební nakladatelství 1953.
Boskovický zpěvníček. Ed. Oldřich Sirovátka. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury 1953.
Hykl, Cyril: Lidové tance ze Štramberka na Lašsku. Praha: SNKLHU 1953.
Bím, Hynek: Valašské a slovenské lidové písně. Ed. Jiří Vysloužil. Praha: SNKLHU 1954.
Jelínková, Zdenka: Valašské lidové tance. Praha: SNKLHU 1954.
Jelínková, Zdenka: Lidové tance na Slovácku. Praha: SNKLHU 1954.
Mátlová, Ludmila: Hanácké tance z Tovačovska. Praha: SNKLHU 1954.
Písně z Hané. Eds. Miroslav Jiroušek, Oldřich Sirovátka. Praha: SNKLHU 1954.
Svoboda, František: Lidové tance z Líšně. Praha: SNKLHU 1954.
Černík, Josef: Záleské písně z okolí Luhačovic. Praha: SNKLHU 1957.
Slezské písně z Třinecka a Jablunkovska. Eds. Jaromír Gelnar, Oldřich Sirovátka. Praha: SNKLHU 1957.
Lidové písně a tance z Valašskokloboucka I. Ed. Karel Vetterl. Praha: ČSAV, 1955.
Lidové písně a tance z Valašskokloboucka II. Eds. Zdenka Jelínková, Karel Vetterl. Praha: ČSAV 1960.
Lidové písně z Podluží. Písně Jana Turečka z Tvrdonic v zápisech Františky Kyselkové. Eds. Oldřich Sirovátka a Karel Vetterl. Břeclav: Okresní kulturní středisko 1975.
V Zábřeze na rynku. Lidové písně severní Moravy. Eds. Olga Hrabalová, Pavel Klapil. Šumperk: Okresní vlastivědné muzeum 1987.
Podluží v lidové písni. Kolektiv editorů. Brno: JZD Jana Černého se sídlem v Moravské Nové Vsi a Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 1988.
Na bučovském poli. Lidové písně z Bučovicka a Slavkovska. Ed. Olga Hrabalová. Vyškov: Okresní kulturní středisko 1990.
Zpěvník lidových písní z Brna. Ed. M. Toncrová. Brno: Doplněk 1995.
Guberniální sbírka písní a instrumentální hudby z Moravy a Slezska z roku 1819. Ed. K. Vetterl. K tisku připravila O. Hrabalová. Strážnice: Ústav lidové kultury 1994.
Lidové písně z Kyjovska a Ždánicka. Ed. Olga Hrabalová. Kyjov: Město Kyjov [1998].
Jiří Plocek et al.: Nejstarší zvukové záznamy moravského a slovenského lidového zpěvu. (Z folkloristické činnosti Leoše Janáčka a jeho spolupracovníků.) Brno: GNOSIS, 1998.
Lidové písně z moravského Horácka. Ed. Marta Toncrová. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 1999.
Martin Zeman: Horňácké písně. Eds. Marta Toncrová, Lucie Uhlíková. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2000.
František Lýsek: Písně z Lašska. Ed. Marta Toncrová. Brno: Etnologický ústav AV ČR, 2004.
Bakala, Metoděj: Valašské písně. Eds. Lucie Uhlíková, Antonín Bařinka, Eva Kočičková. Zlín: Sdružení přátel lidové kultury Kašava; Brno: Etnologický ústav AV ČR, 200
Sirovátka, Oldřich: Písně z Benešova na Boskovicku. Ed. M. Toncrová. Brno: Etnologický ústav AV ČR; Strážnice: Národní ústav lidové kultury 2006.
Bimková, Milada: Lidové tance z kyjovského Dolňácka. Ed. Klára Císaríková. Kyjov: Město Kyjov 2008.
Písně z Kopanic ze zápisů Josefa Černíka. Eds. Marta Toncrová, Lucie Uhlíková. Brno: Etnologický ústav AV ČR 2010.
Lidové písně a tance z Ratíškovic. Eds. Lucie Uhlíková, Martina Pavlicová, Milada Bimková. Ratíškovice: Obec Ratíškovice; Brno: Etnologický ústav AV ČR 2011.
Písně ze Svatobořic-Mistřína. Eds. Klára Císaríková, Rostislav Marada. Brno: Etnologický ústav AV ČR; Svatobořice-Mistřín: Mužský sbor Svatobořice-Mistřín 2011.
Lidové písně z Podhorácka. I. Náměšťsko a Velkobítešsko. Eds. Marta Toncrová, Silva Smutná. Třebíč: Muzeum Vysočiny; Brno: Etnologický ústav AV ČR 2011.
Procházková, Jarmila et al.: Vzaty do fonografu. Slovenské a moravské písně v nahrávkách Hynka Bíma, Leoše Janáčka a Františky Kyselkové z let 1909–1912. / As Recorded by the Phonograph. Slovak and Moravian Songs Recorded by Hynek Bím, Leoš Janáček and Františka Kyselková in 1909–1912. Brno: Etnologický ústav AV ČR 2012.
Lidové písně z Podhorácka II. Třebíčsko, Hrotovicko, Moravskobudějovicko a Jemnicko. Eds. Marta Toncrová, Silva Smutná. Třebíč: Muzeum Vysočiny; Brno: Etnologický ústav AV ČR 2013.

Publikační výstupy zaměřené na jednotlivé písňové žánry:
Műfajokra bontott publikációs lista:

Katalogy:

Havlíková, Cecílie: Katalog textových variant lidových písní o vojně. Věstník Národopisné společnosti československé při ČSAV a Slovenskej národopisnej spoločnosti při SAV, 1968, č. 3–4, s. 5–98.
Šrámková, Marta: Katalog českých lidových balad. IV. Rodinná tematika. Praha: ČSAV. Ústav pro etnografii a folkloristiku 1970.
Šrámková, Marta – Sirovátka, Oldřich: Katalog českých lidových balad. I. Demonologické náměty. II. Legendární náměty. Brno: Ústav slavistiky ČSAV 1990.
Edice a studie:

Balady
Sirovátka, Oldřich (ed.): Lidové balady na Slovácku. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 1965.
Sirovátka, Oldřich – Šrámková, Marta (eds.): České lidové balady. Praha: Melantrich 1983.

Žatevní písně
Hrabalová, Olga: Ke studiu žatevních písní východomoravských a slovenských. Slovenský národopis 13, 1965, s. 33–56.
Demo, Ondrej – Hrabalová, Olga: Žatevné a dožinkové piesne. Bratislava: Vydavateľstvo SAV 1969.

Halekačky
Toncrová, Marta: Halekačky – pastevecké písně dětí na Moravě a ve Slezsku. In: Urbancová, Hana (ed.): Piesňové žánre v tradičnej hudobnej kultúre. Bratislava: Ister Science 1999, s. 98–114.

Koledy
Sulitka, Andrej (ed.): Hola, pastuškové. Koledy ze Slezska. Ostrava: Sfinga 1992.
Frolcová, Věra: Smrtná neděle v okolí Vyškova. (Poznámky ke studiu jarních koled). In Lidové obyčeje na Hané a jejich slovní, hudební a taneční projevy. Vyškov: Muzeum Vyškovska, 1999, s. 35–58.
Frolcová, Věra: Stojí tyčka prostřed v dvoře. (K Sušilovu objevu milostných koled). In František Sušil (1804–1868). Odkaz a inspirace. Frolcová, Věra ed. Rousínov: Město Rousínov 2004,
s. 101–122.
Frolcová, Věra: Folklor a obřad v kalendářním cyklu. In Kultura – společnost – tradice. Soubor statí
z etnologie, folkloristiky a sociokulturní antropologie. Praha: Etnologický ústav AV ČR, 2005, s. 75–114.
Frolcová, Věra: Menhartická koleda. Živá tradice v Menharticích na jihozápadní Moravě. Vlastivědný věstník moravský 58, 2006, č. 4, s. 364–370.
Frolcová, Věra: Příspěvky ke studiu česko-slovensko-polských vztahů v koledách a možnosti tektonické komparační metody. In Zajedničko u slovenskom folkloru. Radenković, Ljubinko ed. Beograd: Balkanološki institut Srpske akademije nauka i umetnosti, 2012, s. 129–142.
Frolcová, Věra: Koledy a písně vánočního cyklu. In Eva Večerková–Věra Frolcová: Evropské Vánoce
v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad 2010, s. 374–436.
Frolcová, Věra: Dědictví Brideliových Jesliček v koledách na Moravě a ve Slezsku. Cuthna 4. 2010,
s. 220–238.

Legendické písně, lidové duchovní písně
Frolcová, Věra: Duchovní zpěv žarošických poutníků. Vlastivědný věstník moravský 43, 1991,
s. 442–450.
Frolcová, Věra: Růže – Panna Maria v obřadních písních. In Zeleň v lidových obyčejích. Sborník příspěvků z konference karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK konané ve Strážnici
v roce 2003. Tarcalová, Ludmila–Frolec, Ivo eds. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum 2003, s. 181–191 /Studie Slováckého muzea 8/.
Frolcová, Věra: Proč, Maria, tak vzdycháte. O životě jedné vánoční legendy v 21. století. Český lid 94, 2007, s. 349–361.
Frolcová, Věra: Rozmluvy Panny Marie v českých legendických písních. In Holubová, Markéta
a kolektiv: Obrazy ženy v kramářské produkci. Praha: Etnologický ústav AV ČR 2008,
s. 189–203.
Frolcová, Věra: Zpěv a slovo posvátné – ke studiu obřadní komunikace na počátku 21. století. Slovenský národopis 57, 2009, s. 195–206.
Frolcová, Věra: Motiv ochrany domova v modlitbách a písních podle ústní tradice 19. a 20. století. Folia ethnographica 44, 2010, č. 1, s. 69–84.

Frolcová, Věra: Legenda o putování Panny Marie, zázračném uzdravení dítěte a kajícím kováři v obřadním zpěvu 19.–21. století jako fenomén středoevropského kulturního společenství. Národopisná revue 22, 2012, s. 163–175.

Pohřební pláče
Pavlicová, Martina – Uhlíková, Lucie: Pohřební pláč: přechodový rituál a katarze lidského smutku (na příkladu záznamů z Moravy. In Od folkloru k world music: Hudba a rituál. Přibylová, Irena – Uhlíková, Lucie eds. Náměšť nad Oslavou: Městské kulturní středisko 2010,
s. 24–35.

Publikační výstupy zaměřené na jednotlivé interprety-nositele:
Előadókra, hagyományhordozókra bontott publikációs lista:

Sirovátka, Oldřich – Vetterl, Karel (eds.): Písně z Podluží. Písně Jana Turečka z Tvrdonic v zápisech Františky Kyselkové. Břeclav: Okresní kulturní středisko 1975.
Toncrová, Marta: Veronika Matýsková a její písně. Národopisné aktuality 8, 1971, s. 359–368.
Toncrová, Marta: Zpěvačka Františka Petrů a její repertoár. Národopisné aktuality 18, 1981, s. 207–214.
Toncrová, Marta: Život s písní. K nedožitým 90. narozeninám zpěváka Jožky Severina. Slovácko 48, 2006, s. 103–108.
Toncrová, Marta: Zpěvák František Buláň z Velké nad Veličkou. Slovácko 41, 1999, s. 117–120.

A Cseh Tudományos Akadémia Etnológiai Intézete
brünni osztálya etnomuzikológiai kutatásainak
hagyományai és kilátásai
(Összefoglalás)

A tanulmány témája a Cseh Tudományos Akadémia Etnológiai Intézete brünni osztályának története. Röviden összefoglalja az intézmény megalakulásáról, a kezdeti tevékenységéről, valamint a megnevezések, illetve az itt folyó tevékenység változásaival kapcsolatos ismereteket. Átfogó képet nyújt az intézmény zenei folklorisztikával kapcsolatos tevékenységéről. A részleg munkájának fő súlypontja kezdetektől fogva a folklóranyag gyűjtése, katalogizálása, további feldolgozása, és nem utolsósorban a népdalok és néptáncok publikálása volt. A publikációs tevékenység jelentős mértékben tükrözi az aktuális társadalmi elvárásokat, illetve a folklór iránti újjáéledő vagy éppen alábbhagyó érdeklődést. A szerző néhány, dalokat tartalmazó könyvsorozatot is bemutat, valamint elemzi az egyes dalokhoz írt összehasonlító megjegyzéseket, jegyzeteket, s azok struktúráját. A tanulmány részét képezi egy melléklet, amely áttekintést nyújt az intézmény kezdeti időszakának zenei folklorisztikai publikációs tevékenységéről.
Az írás második részében a brünni akadémiai intézetben folyó etnomuzikológiai kutatások aktuális feladataival ismerteti meg az olvasót, mint a terepkutatás, a digitalizáció problémaköre és a gyűjtött énekanyag közzététele. A szerző részletesen kitér az etnokulturális tradíció terminológiai meghatározására, amely az utóbbi években a cseh etnológiai gyakorlatban fokozatosan felváltja a meglehetősen problematikus folklór és folklorizmus kifejezéseket. A fogalom a kultúra egészére utal, amely a hagyományokból nőtt ki, formálódott általa és inspirálva azt, illetve csupán keresi a hozzá vezető utat. A kultúrának egy olyan részterületéről van szó, amelyet a jelenlegi megjelenítési formájában hagyományosként értelmeznek, figyelmen kívül hagyva, hogy eredetileg népi eredetű, máig folyamatos vagy újjáéledő, illetve új, a hagyományos kultúra és egyes népi elemek (népviselet, népdal, néptánc stb.) által csupán inspirált, és az adott esetekben csupán az időközben kihalt formákról és jelenségekről (pl. maszkok, népviselet, kézműves technikák és technológiák) van-e szó.

(L. Juhász Ilona fordítása)

Traditionen und Perspektiven der ethnomusikologischen Forschung in der akademischen Einrichtung in Brno
(Zusammenfassung)

Der Beitrag befasst sich mit der Geschichte des Instituts für Ethnologie der Akademie der Wissenschaften der Tschechischen Republik in Brno. Er beleuchtet die Entstehung des Instituts, die Anfänge von dessen Tätigkeit, die Änderungen von Namen und Arbeit. Die Aktivität des Instituts im Bereich der Musikfolkloristik ist ausführlicher beschrieben. Von Anfang an konzentriert sich die Musikfolkloristik aufs Sammeln des Folklorematerials, auf dessen Klassifizierung (Katalogisierung) und weitere Verarbeitung, nicht zuletzt auf die Veröffentlichung der Volkslieder und –tänze. Die zuletzt angeführte Aufgabe spiegelt im Wesentlichen den zeitgemäßen gesellschaftlichen Bedarf, bzw. das größere oder kleinere Interesse an Folklore. Die Autorin schenkt ihre Aufmerksamkeit der Richtung einzelner Editionen der Lieder, sowie der Struktur der begleitenden Anmerkungen zu einzelnen Liedern. Bestandteil des Beitrags ist auch eine Anlage mit der Übersicht der Editionen des Instituts im Bereich der Musikfolkloristik. Der zweite Teil des Beitrags widmet sich den aktuellen Aufgaben der akademischen Institution in Brno im Bereich der Ethnomusikologie; es werden die Themen der Feldforschung und die Problematik der Digitalisierung und der Veröffentlichung der Liedersammlungen beschrieben. Die Autorin hat sich ausführlich auch auf die terminologische Abgrenzung des Begriffes „die ethnokulturelle Tradition“ konzentriert, der die problematischen Termine „Folklore“ und „Folklorismus“ in der tschechischen Ethnologie in den letzten Jahren schrittweise ersetzt. Der Terminus bezeichnet einen ganzen Bereich der Kultur, die aus der Tradition wächst, von der Tradition geformt und inspiriert wird oder auch nur einen Weg zur Tradition sucht. Es geht um einen Teil der Kultur, die von ihren gegenwärtigen Trägern als traditionell verstanden wird, ohne Rücksicht darauf, ob es sich um eine bis heute ununterbrochene und ursprünglich volkstümliche Tradition, eine wieder aufgefrischte Tradition oder eine neue, durch die traditionelle Kultur nur inspirierte Tradition, die nur einige Elemente der traditionellen Kultur (Trachten, Lieder, Tänze usw.) ausnutzt und in konkreten Fällen einige heute schon untergegangene Formen und Ausdrücke (z.B. Masken, Volksbekleidung, Handwerkstechniken und -technologien) auf­frischt, handelt.

(Übersetzt von Helena Vykoupilová)